Korunovační klenoty
Výstavu českých korunovačních klenot by měl každý Čech, alespoň jednou za život spatřit. Pomalu postupuji v dlouhé řadě a obdivuji hradní zahradu a její okolí. Neuvěřitelně rozmanitá architektura pražského hradu mě vždy uchvátí. Právě obdivuji dokonalé dílo J. Plečnika. Je jak z jiné doby z kouzelné pohádkové země. Cítím zvláštní svrbění v celém těle. Zavírám oči a má fantazie mě přenáší do kouzelné země. Je cizí a přitom tak známá, jak dávno ztracený domov. Vidím skákající delfíny, kouzelné, krásné a hrdé tvory a lidi…, nádherné vznešené moudré, slyším jejich smích a šplouchání vody a najednou jsem tak neskutečně šťastná!
Posun ve frontě mě náhle vytrhne z mého zasnění. Nabručeně pochoduji dál, ale po chvíli si uvědomím, že nemám důvod být rozladěná a dobrá nálada se mi vrací. Po dlouhé (dlooouhéééé) době ve frontě vcházím do Vladislavského sálu, i krásná architektura Rejta, mě nutí k obdivu tohoto sálu. Kráčím ke klenotům a najednou…, co to? Jsem z toho hrozně zmatená, Nejsem to já… mám husté hnědé vlasy spletené do složitého účesu zdobeného mnoha šperky. Na sobě mám těžké nepohodlné ale honosné šaty. Jsou žlutozelené a velmi bohatě zdobené. Nemám tu barvu ráda, ale svoji oblíbenou vínovou barnu bych zde mít nemohla, to vím. Červená je vyhrazena, pouze pro členy královské rodiny. Bolí mě záda z dlouhého stání a nohy ve střevíčkách z jemné kůže mám celé otlačené. Nenápadně přešlapuji, musím si zachovat důstojnost, vdala jsem se dobře, jsem teď vznešená paní a spolu s dalšími dvořany se přicházím poklonit právě korunovanému králi.
Potřásám hlavou a vyháním z ní ten divný obraz, jsem to zase já, světlé vlasy, černé kalhoty, červené sáčko. Bolest zad a ušlapaných nohou z dlouhé fronty ale nepřešla. Dívám se na organizátory a hradní stráž chodící kolem návštěvníku, ti se alespoň prochází, ale co ti strážní co stojí vedle klenot. Vypadají vyčerpaně, vsadím se, že jsou mnohem vyčerpanější než já. V srdci mám soucit, posílám jim svoji energii a snažím se jim zvednou náladu. Jeden za stojících strážných přestává vypadat tak zoufale. Jsem sice unavenější, ale zvedá se mi nálada. Už se blížím. Dívám se na honosný královský trůn, no důstojný ale taková bohatstvím vynucená důstojnost - nojo Habsburci. Popocházím dál ke korunovačnímu rouchu, to je důstojnost! Vidím v něm toho krále, ten majestát.
Již stojím před klenoty, meč težká krvavá zbraň a kříž to je síla, ta záře…, žezlo a jablko to jsou jen takové ozdůbky krále, ale ta koruna… ZÁŘIVÁ A ČISTÁ MOC, SÍLA KRÁLE… NE SÍLA NÁRODA. Teď, když ji vidím, tak už věřím té kletbě. Já bych si ji na hlavu nedala ani, kdyby mě mučily. V té koruně je zodpovědnost za celý český národ, do očí se mi hrnou slzy. Ta moc, ta čistota, ta síla, ne nadarmo je svatováclavská, ta koruna není symbolem českého národa, ta je český národ sám! Její síla mě poráží, klopýtám pryč ze sálu.
Hlavou se mi hmitne představa té gotické dámy, jak v těžkých šatech klesá na kolena před králem, před ne vládcem národa ale před národem. A pak stejně unaveně jako já opouští sál.
Jeden ze stráží nám u vchodu otevírá dveře a mile nás vyprovází, přeje nám hezký den. K jeho překvapení mu jeho přání oplácím s další vlnou energie a úsměvem. Unaveně klesám v kavárně a občerstvuji se.
Jsem najednou opět v honosných těžkých šatech a se složitým účesem. Sedím v královské hodovní síni, samozřejmě dost daleko od krále, mám malé postavení, ale přesto je natolik velké, abych se dostala sem. Jsem vznešená dáma, Vedle mě se cpe můj muž, není hezký, ale má titul a to při sňatku rozhodovalo. Povzdechnu si a sama se láduji kachní paštičkou s brusinkami. Zapíjím to českým pivem, mám pivo ráda, i když většina vznešených dam jej považuje za nevhodný nápoj a pijí raději víno. Já zůstávám věrna pivu. Utírám si ústa do rukávu svých šatů a snažím se ignorovat lady naproti mně, která do svých rukávů velmi hlučně smrká. Pokračuji v jídle, ani jsem netušila, že jsem tak hladová. Oheň plápolající v krbu příjemně po místnosti rozlívá světlo, ale já se již těším domů. Doma měslužebná konečně vysvleče z nepohodlných šatů, a v prostých šatech jdu za svým mužem. Z jeho pracovny slyším křik. „…jste zkrachovalec a vy to víte!“ řve neznámí, který následně vybíhá a spěšně opouští náš dům. Zmateně se dívám na svého muže. „ Ten idiot nový král, mi odmítá dát zaplati za mé muže, ženo…“ odpovídá na mou nevyřčenou otázku „…dal mi jen dům v Kutné hoře, že prý mám zkusit štěstí v jejich dolech. Však já mu ještě ukážu! Zabalte se na cestu drahá, zítra vyrážíme.“ Vyštěkl můj manžel a já musela poslechnout, ale slovo idiot bych přiřadila spíše jemu než králi.